Budapešť

Budapešti se přezdívá Paříž východu. Ale myslím si, že vám spíše bude připomínat Prahu. Tím, že jsme byli dlouhá léta společně součástí jedné říše, vzájemný vliv zde byl velký. Nehledě na na to, že se na stavbách podíleli stejní architekti. V Budapešti je ale vidět turecký i ruský vliv. Spojena byla ze dvou samostatných měst a to z Budy a Pešti. A rozdíl mezi nimi opravdu je ,jelikož Pešť je více turistická, vše je zde upravenější (až přehnaně) a čistější. Zatímco v Budě si budete připadat jako na pražském předměstí. Rozbořené domy, rozkopané ulice a podivíni kam se podíváte. V Budě jsou turisticky navštěvovaná jen 3 místa a to Budínský hrad, chrám sv. Matyáše, rybářská bašta a vrch Gellért.
V Budapešti je opravdu levno, na evropské poměry. To láká velké množství turistů. Určitě stojí za návštěvu historické lázně. Stojí od 150-450 kč a relaxovat zde můžete celý den. My jsme navštívili asi nejznámější Széchényiho lázně. Obklopuje je krásný park a dostanete se k nim po Andrássyho třídě (přirovnávané k Champs-Élysées) a přes Náměstí hrdinů. Venku byla opravdu zima a bylo více než příjemné se sesunout do horké vody. Jestli toužíte po exotice navštivte lázně Rudas. Tyto turecké lázně jsou otevřené i přes noc a jejich typickou tureckou architekturu nasvětlují jen hvězdy...no není to romantika. Jen si dejte pozor na výběr dnu návštěvy, mají často otevřeno jen pro muže.
Kousek od centra se nachází (na budínské straně) Tropicarium. Největší vodní svět ve střední Evropě. Na videu uvidíme můj užaslý výraz při pohledu tváří tvář žralokovi. Chvíli jsem měla opravdu divný pocit v žaludku, který naštěstí za chvíli odezněl a já si mohla naplno vychutnat tento zajímavý zážitek.
Doporučuji také vyjet si za výhledem na věž baziliky sv. Štěpána. A ano opravdu vyjet i v téhle historické památce mají výtah.
Za 120 kč stojí určitě i vyjet lanovkou k Budínskému hradu, výhled jsou překrásné. Vydejte se také do místní nejznámější tržnice Vásárcsarnok. Zde si nakoupíte nejrůznější mňamky, například klobásky, různé druhy koření i výbornou zeleninu (také zde nakoupíte suvenýry).

A teď co se týče jídla. Velmi mohu doporučit dvě restaurace, které jsme navštívili. Zaprvé Étkezde Kisharang. Zde se najíte opravdu Maďarky mají výborný guláš, přijatelné ceny, obrovské porce a prostředí je více než rodinné. Je to malinký podnik s pár stoly, ale na zdech visí spousta ocenění. Jako další levnější variantu Vám doporučuji Frici papa.Když jsem sem přišli, bylo spodní patro úplně plné a v horním patře byl jen jeden stůl. To jsme si oddychli. Bylo zde hodně cizinců, především nás chudých studentů :D . Jídla nejsou žádné gurmánské zázraky, ale porce jsou obří a najíte se zde do sto koruny.

Toulky Itálií

Ranní Florencie

      FLORENCIE:
Ranní Florencie je tichá a klidná. procházíte uličkami a říkáte si, kde jsou ty davy turistů, před kterými vás varují. Opravdu se vyplatí přivstat si a projít si jí v tomto čase. Asi kolem 9 hodiny se otevírají okenice výlohy. Před kavárnami se staví stolky a číšníci vás s úsměvem zdraví. Do úzkých uliček vycházejí i první návštěvníci. Spíš fotografové než nafintěné paničky. Ty přicházejí po poledni. S rukama plných tašek pobíhají z jednoho luxusního obchodu do druhého (samozřejmě s noblesou jim vlastní).
To my už měli památky prohlédnuté a mohli jsme se vydat o kousek dál, do zastrčených uliček. Asi nejlepší byli na druhé straně od hlavních památek na straně kde stojí palác rodiny Pitty (zajímavost je s jeho okny-jsou veliké jako dveře paláce Medicejských) . A právě zde naleznete i nefalšované Italské hospůdky a milou obsluhu v podobě malé upovídané Italky či usměvavého Itala.

Tip: Jestli si chcete dát vyhlášenou italskou kávu a nechce se Vám platit za turistické ceny, nesedejte si s kávou ke stolku. Prostě si ji vypijte na baru. Rozdíly cen jsou opravdu velké a navíc uvidíte jak se místní znají a jak hezky spolu hovoří.




















ŘÍM:
Rozhodně doporučuji navštívit Forum Romanum a vrch Palatin. Na tomto vrchu se nachází překrásný park, kde se můžete před horkem schovat do stínu stromů a do starých ruin, kde z kamenů i v parném létu sála chlad.
Po seběhnutí z Palatinu jsme navštívili koloseum. To Vás nepřekvapí ani nezklame. Jen ty davy lidí, vše kolem je stavěné tak, aby se na tom vydělalo. Určitě je nutnost tuto pozoruhodnou památku vidět, ale myslím, že se k ní vracet nebude. Zajímavá je ale vidět (díky odkryté podlaze) kde žily a bojovali slavní gladiátoři, kde umírali za svou víru křesťané a tak dále. Určitě v tom, kdo se alespoň trochu zajímá o římskou kulturu, to zanechá dojem Hned vedle kolosea se ovšem nachází další velmi zajímavá památka a to Konstantinů oblouk, který nechal postavit senát roku 312 (jedná se o velmi zachovalou stavbu)
Nejzachovalejší chrám antického Říma se jmenuje Pantheon, kde slavný Romulus vystoupil na nebesa. Ve stropě je otvor zvaná Okulus s průměrem 9m. Tímto jediným otvorem prochází světlo do místnosti a vytváří široký pruh, který během dnes osvětluje jednotlivé části chrámu. tato stavba pochází již z roku 27.
Nenechte si ujít ani náměstí Piazza Navona s Berniniho fontánou čtyř řek. Zde jsme si dali i pravou italskou zmrzlinu a opravdu stála za to a velikost kopečků Vás udiví (tip pozorujte jak šikovně to nandavají špachtlí na kornout :D) .
Určitě si zde přijde na své i milovník kostelů, kterých je zde nespočet. Asi jako každý návštěvník Říma (Vatikánu by jste neměli vynechat ani baziliku sv. Petra. Zde Vás chci upozornit na frontu lidí stáčející se do šneka na  svatopetrském náměstí. Tuto frontu způsobují kontroly u vchodů. Hlavní a asi nejdůležitější věcí je, že by jste měli mít zahalená ramena a kolena a to jak dámy tak pánové. Což jestli navštívíte Vatikán v parném létu není zrovna lehké (přítel si stahoval kraťasy do půli...) já to vyřešila lehkým bolerkem, které jsem si nadala těsně před kontrolou.
Od Vatikán je to jen kousek z Andělskému hradu. Tato pevnost získala své jméno po archandělovi Michaelovi, který se zjevil papeži Řehořovi, aby ho varoval před morovou epidemií. Pevnost sloužila i jako vězení, kde věznili slavného Giordana Bruniho. Můžete zde navštívit zajímavé muzeum i papežské komnaty. Přes řeku Tiberu vede také Andělský most (císař hadrián ho postavil roku 134). Most je pokrytý mramorem a lemují ho Berniniho sochy. Je odsud nádherný výhled.
Jako poslední jsme navštívili Fontanu di Trevi a Španělské schody. Byla již tma a fontána byla zrovna v rekonstrukci. Ale i přes to jsme museli dodržet zvyk a hodit přes levé rameno minci abych se mohli do tohoto města vrátit. Španělské schody čítají 137 schodů a spojují Španělské náměstí a francouzský kostel Trinita dei Monti. Zajímavostí je, že ačkoliv se nazývají Španělské byli financovány Francouzi.

Řím je velice zajímavé město mísí se zde opravdu, opravdu staré památky a nová kultura. Domy jsou krásné a balkony plné kytek. Vše barevné a živé, plné života. Velmi veselé a zajímavé město.

   BENÁTKY:

Na Benátky jsem se velmi těšila. Čekala jsem, nádherné kanály jako z filmů a fotek. Realita mě trochu zklamala. Možná za to mohlo i počasí. Když jsme přijížděli lodí ještě svítilo sluníčko a moře bylo krásné. Ale později se začalo zatahovat. Když jsme dorazili do přístaviště začalo poprchávat. Nikde žádný turista a ani místní. Připadalo nám to jako opuštěné město. nejznámější památka bazilika sv. Marka byla pod lešením a jediní, kdo plnily mokré náměstí, byli holubi. My byli asi hodinu schovaní pod přístřeším právě této baziliky. Všechny domy byli šedivé mokré a pokryté řasou a kanály divně smrděli. On tom jsem, ale četla již v několika článcích. Když se mraky rozfoukali bylo již skoro poledne. A začali vycházet i lidé a najednou byli malé úzké uličky k prasknutí. Najít zde, ale cestu není vůbec jednoduché. Každá ulička se vám zdá stejná a když se některou vydáte nejpravděpodobněji vylezete u vody kde ulička končí a vy se musíte vydat na zpět. Najít záchody jde zde mistrovský výkon protože značení je zmatené. Ale když už je najdete jsou krásné. Zařízené ve starším stylu a pěkně udržované. Nejvíce se i líbil most Rialto. Je z něj krásný výhled. Nemohu, ale Benátkám jen křivdit, spousta uliček a kanálů je zde i malebných a čistých hlavně kolem důležitých turistickým míst. Krásné je také přístaviště. 

jako Marilyn Monroe

Andělský hrad 

Forum Romanum

fiat 500

kanál v Benátkách

Přidat popisek

Alfons Mucha-Slovanská epopej

Alfons Mucha při práci na ní

Dnes poněku méně obsáhlí článek o Alfonsi Muchovi. Jak jistě víte A.M. tvořil v duchu secese, což byl styl přelomu 19. A 20. let a určitě znáte ty krásné vchody do metra v Paříži či trochu blíže průčelí Hlavního nádraží v Praze. Jako secesní umělec, a také můj oblíbenec, je znám také Gustav Klimt. Ale to bylo jen nastínění tohoto stylu, který se s Muchou spjatý. Mucha je znám především svými plakáty Sarah Bernhardt. Jestliže secese, ale není zrovna Váš šálek kávy přesto se za A.M. vydejte a to do Veletržního paláce v Praze, ke naleznete právě Slovanskou epopej. Ať již jste nebo nejste znalci umění toto dílo Vás uchvátí. Vsoupíte do potěmělé místnosti s vysokými stropy. Nasvícené jsou jen velkoformátové obrazy.  V tomto díle chtěl M.shrnout dějiny slovanských Čechů a Slovanů obecně. O této sbírce se dozvíte také na zámku Zbiroh, kde ji A.M. vytvořil. Pracoval na ni téměr 20 let. Dokončeno bylo roku 1928 a při sv. válce ukryto, ale díky špatnému vzduchu bylo poničeno a později muselo býti restaurováno. Vystavováno bylo v moravském Krumlově a od roku 2012 se z něj můžeme těšim i my z oblasti kolem Prahy.

Při procházení výstavou si všímejte výrazů tváří lidí a spousty dalších detailů, pak se, ale postavte o kousek dál a nechte se unést impozatní velikostí tohoto díla jako celku.

Paříž

Eiffelova věž, asi největší dominanta, malá rada v noci je hezčí :)

Montmarte, se svými malebnými uličkami

Mohla bych tu psát hodiny a hodiny o tomto městě. Pocity jsou ve mně rozporuplné. Město s historií dlouho a starou, plné velikánů, kteří po sobě chtěli něco zanechat. Od pouličních malířů po barona Hausmanna a Napoleona. Nebudu sáhodlouze vyprávět vše o historii a stavbách, to si ostatně můžete přečíst kdekoliv. Spíše o tom jak na mě zapůsobila a čím. Především tím jak je, na rozdíl od mé milované Prahy, šedá, rovná nalajnovaná. Vše upravené a přesné. Ulice se neklikatí, jsou to jen obrovské bulváry, kde si přijdete tak malincí. Mezi prvními věcmi které se mi líbili byli malé balkonky, skoro na každém mají lidé květiny a spolu s krásnou architekturou domů to tvoří překrásnou harmonii. Dále kola, jsou všude stará, dámská a i na vypůjčení, rozhodně tohle bychom v Praze také potřebovali. Ovšem provoz byl stejně hrozný jako zde, s tím rozdílem, že pražáci si do města koupí velké SUV nebo limuzíny, pařížané vlastní malá roztomilá autíčka, jako je minicoopery a fiátky 500. Kavárny a cukrárny to je moje a Paříž je jejich velmocí, lidé si ranou čtou noviny ve vyhřáté venkovní kavárničce, pozorují okolí a vše plyne tak pomalu. Slavná Eiffelova věž vše z výšky hlídá tak majestátní a elegantní jako její tvůrci. Podívala jsem se i do Versailles, proto nejsou ani slova, jen zlato a velikost. Obrovské sály vyzdobené tak, že se o tom člověku ani nezdálo. Zahrady tak rozlehlé, že by jste je neprošli ani za 2 dny. Ale pro mě největšími zážitky byly Louvre a Montmartre na jehož vrcholu ční bazilika Sacré-Coer. Louvre, byl pro mne ráj, viděla jsem na živo obraz Vor Medůzy od Théodora Géricaulta a také slavnou Monu Lisu a spoustu dalšího. Pro mě dalším velkým zažitkem bylo i že jsem viděla dům Victora Huga na Place de Vosges. No a to nejlepší jsem si nechala na konec Montmartre. Čtvrť umělců a bohémů. Jediný kopec v Paříži (kopeček), s klikatými uličkami lemovanými kavárničkami a obchůdky. Došli jsme tam již na večer a rozsvícené malé výlohy se sladkostmi a sýrárny s nejlahodnějšími sýry mě dostaly. Z každého koutu hrála hudba, živá, od pouličních umělců nebo z kaváren, kde kdosi hrál na piano. Klikatými uličkami jsme se probrouzdali až k basilice Sacre-Coeur. Uvnitř zpívali jeptišky spolu s věřícími. Plály zde svíčky. Nic v životě na mě  tak duchovně nezapůsobilo, nejsem věřící, ale na tomto místě jsem cítila, že něco víc existuje a stojí to hned vedle mě. Tím bych chtěla své povídání ukončit, prohlédněte si fotky a přečtěte si popisky také u nich. P.S. kdo neviděl Paříž neviděl nic.
Foto od Terezy Hamplové, Ondry Blína, úprava Kateřina Růžičková, Zdeněk Strakoš

Vive France

steetart, je na každém rohu

Kavárničky to je moje..

Versailles, nejhonosnější palác, co jsem zatím viděla.

V některých částech mi Paříž hodně připomíná Prahu.

Montparnasse, jediný povolený mrakodrap v centru.

Sacre-Coeur

Notre Dame- konečně jsem viděla kde se odehrával děj mého oblíbeného románu

Jake & Dinos Chapman. The Blind Leading the Blind

Postava v malém sále s pohledem tak živým a přesto mrtvým, upřeným, vysoká, až jakýsi nadčlověk, stojí tam tak nehybně, s rukama nataženýma, ukazující směr cesty. Přijdu k ní, shora na mě hledí, s obličejem připomínajícím tlející černé svalstvo bez kůže, nacista. Vyceněné žluté zuby podtrhují jeho šílený výraz. Dívám se na něj z těsné blízkosti a mám pocit, že mi dá facku. Tou obrovskou rukou nataženou vpřed, se skoro dotýká mého obličeje. Mrtvá instalace z bronzu, hloupá socha, a i přesto jsem z ní tak vystrašená, tak hluboké a silné pocity vyvolává. Asi každý si pod pojmem nacismus představí zlo, zlo které bylo, ohrozilo lidi, ale odešlo, není tu. Lidé ho již dnes nevnímají, nepociťují. Z této místnosti však vstupuje do člověka tolik myšlenek a reality. Úžasné ztvárnění zla. A pak ta prosklená vitrína tamhle vzadu ve tmě nasvícená. V ní jakási miniatura dřevěného kostelíka. A je to tu zas, ten strašidelný pocit, nejprve z obrovské velké postavy a teď z miniaturek. Stovky malinkých mrtvých postav, nebo spíše toho, co z nich zbylo. Těla naházená v příkopu kolem kostela, hlavy nabodané na kůly, ožrané kusy od supů. Obcházím stále dokola tuto děsivou scenérii, divím se propracovanosti a tomu, co vyjadřuje. Nutí vás to dívat se hlouběji a přesněji. Kostel nemá dveře ani bránu, jen malými okýnky můžu zahlédnout, co se děje uvnitř, další masakr, těla a strach.....

Měla jsem možnost podívat se na tuto zajímavou výstavu v Rudolfínu. Z počátku si asi každý řeknete, co to je? Ale když se dozvídáte více a více přemýšlíte, otočíte o 360 stupňů. Tito bratři vytvořili výstavu z tak různorodých témat i technik, že vám to vyrazí dech. Nejprve o prvním sále, moje první reakce, co se mi odehrála v hlavě, byla, tohle už jsem viděla stokrát. V místnosti bylo několik sošek z africké kultury. Až při bližším zkoumání jsem se musela smát, jak lehce se nechám zmást. Na každé sošce byl prvek z McDonaldu, ať už bijící do očí či zamaskován, jako krk ve tvaru brčka. A smát jsem se musela dále, to co vypadalo jako dřevo byl bronz, šikovně nabarven a zpracován. A aby toho nebylo málo, číselné kódy které se dávají muzejním exponátům, byli pouze obrácená telefonní čísla na pobočky právě McDonaldu. A teď k pointě, do lidí je každý den natloukán nespočet informací, přes televize, rádia. Všichni si myslí, že vidí a slyší tu pravdu, a ono při bližším zkoumání je vše úplně jinak. Tak lehce jsem uvěřila lži i já.¨

 A teď už k hlavnímu sálu, o kterém byl i začátek článku, jde o sál s postavami nacistů. V roce 1937 se uskutečnila výstava Entate Kunst (zdegenerované umění) v Mnichově, shromažďovala díla moderního umění (dnes již díla nevyčíslitelné hodnoty), za účelem posmívat se jim a jejich autorům (označovali je za blázny). A na tuto událost reagoval i tento sál, postavy nacistů posmívají se umění. Tváře znetvořené s vypouklýma očima a vyceněnými zuby, to oni jsou tu teď pro smích, to oni jsou teď ukázaní světu ve své pravé podobě, dva z nich tu spolu dokonce souloží. To oni mají na červené pásce "smajlíka". Poutavě zpracovaný kus dějin, to by byl asi závěr tohoto sálu. 

Naváži ale na poslední sál, i když jeden prozatím přeskočím, protože tento spíše poutá k tématu nacistů. V tomto sálu byla tma, jen nasvícená vitrína, jako model nějakého místa. Už jsem o ní psala v horním příspěvku. Když vidíte obrázky z koncentračních táborů, řeknete bylo to hnusné a jdete dál. Nezkoumáte, nepátráte. Ale když vidíte, jakousi hračku s panáčky, modýlek, nutí to člověka prohlížet si pozorně, a najednou o tom i přemýšlet. Ty hrůzách co se děli, jsou tu teď vyjádřeny hračkou. Opravdu působivé zpracování.

V předposledním sále stálo několik malých holčiček, oblečených do jakési uniformy. Z obličeje každé z nich vyrůstala část nějakého zvířete, otázkou zůstávalo proč. Každý na tuto otázku odpovídal, možná ovlivněn návštěvou předchozího sálu, že z dětí může společnost vychovat zrůdy, zlé lidi, zvířata. Ale je tomu opravdu tak? Může za to společnost? Když necháte dítě naprosto bezprizorní, co z něj vyroste. Vzpomeňte na Amalu a Kamalu, vlčí děti, vyrostlo z nich zvíře, myslící jen na sebe. A v tom to celé je, společnost děti vychovává k dobrotě "Musíš být hodný, musíš být slušný". Dítě je bráno jako nevinnost, ale je tomu opravdu tak...A tímto končím povídání o, pro mě naprosto fascinující, výstavě.

Globální morálka versus morálka jedince

Na světě je 7 miliard lidí, 7 miliard jedinců odlišného smýšlení, charakteru i vzdělání. Globální morálka se dnes rozvíjí pomocí internetu a médií. Mladí lidé se dozvídají spoustu informací o jiných kulturách z druhého konce světa. Baví se mezi sebou pomocí sociálních sítí, blogů i počítačových her. Sledují seriály a filmy z odlišných zemí a vidí jak jiní a zároveň stejní jsou. Je hezké, že se lidé na těchto serverech radí se a baví  bez rozdílu.

 I když tradice jsou různé, zájmy a názory mohou být podobné ne-li stejné. Například mladá generace Indů se snaží vymanit z příkazů konzervativních rodičů, nechtějí žít v kastách. Nebo muslimské mladé ženy, se chtějí prosadit jako ženy v západních zemích. Začínaní dělat módní časopisy, pracovat v modelingu, přestávají se bát ukazovat své tělo. Dále studenti z rozvojových zemí dostávají stipendia na prestižní světové školy, a zapojují se do nové rozvinuté společnosti. Ovšem procento lidí, kteří mají příležitost toto dokázat je zanedbatelně malé. Díky internetu se ale lidé mění a sbližují, takže ho beru jako velké pozitivum.

Můj názor je takový, že globální morálka jako taková, není reálná z jediného důvodu. Překážkou je morálka jedince. Lidé mají vlastnosti, které nikdo nezmění: závist, předsudky, nenávist a sobectví. Každý člověk je v sobě má, někdo více, někdo méně. Jen řekněte kdo z vás, s rukou na srdci, může opravdu tvrdit, že nemá předsudky? Podali byste si se všemi, které potkáte ruku? Pustili byste si každého do svého osobního prostoru? S tím souvisí i ožehavé téma rasismu. Lidé nejdou sjednotit, vždy bude někoho nenávidět nebo netolerovat. O náboženství a kulturních tradicí to není, je to o lidech.

Můj nový blog

    Založila jsem svůj nový blog, na starý Vám sem ani nechci dávat odkaz, jelikož jsem do něj dlouho neměla čas psát, a když si ho zpětně čtu..no hrůza. Co jsem se dostala na střední školu, změnili se mé názory i postoje a můj styl všeobecně. Dřív jsem milovala neonové barvy, kreslené postavičky a tenisky. Dnes jsou to podpadky, košile, kabáty a tak nějak formálnější styl.

    I můj postoj ke vzdělání a ambice do budoucna jsou z cela odlišné. Dříve jsem brala školu, jako něco co je a není to podstatné, ted si uvědomuji jak je pro mě studium důležité a jak mi i baví. Ano nervy s písemek, jsou otravné, ale stojí to za to. Už vidím krásu studenského života. I mojí touhu být vzdělaná, né být šílený matematik či vědátor, ale mít široký záběr zájmu a pak ať kamkoliv přijdu a budu se s někým bavit, nebudu zírat jak buran, když někdo bude popisovat Muchovi obrazy nebo mluvit knize Feuchtwangera, nebo debatovat o humanistickém směru v psychologii. (vybrala jsem zrovna tři věci o které se zajímám nebo mě baví, takže o nich možná někdy bude taky nějaký ten článeček). A tak ted vidím svět, vidím jak důležité je mít nějakou úroveň vystupování (s tím souvisí i styl oblékání) a i úroveň mluvy.