Jake & Dinos Chapman. The Blind Leading the Blind

Postava v malém sále s pohledem tak živým a přesto mrtvým, upřeným, vysoká, až jakýsi nadčlověk, stojí tam tak nehybně, s rukama nataženýma, ukazující směr cesty. Přijdu k ní, shora na mě hledí, s obličejem připomínajícím tlející černé svalstvo bez kůže, nacista. Vyceněné žluté zuby podtrhují jeho šílený výraz. Dívám se na něj z těsné blízkosti a mám pocit, že mi dá facku. Tou obrovskou rukou nataženou vpřed, se skoro dotýká mého obličeje. Mrtvá instalace z bronzu, hloupá socha, a i přesto jsem z ní tak vystrašená, tak hluboké a silné pocity vyvolává. Asi každý si pod pojmem nacismus představí zlo, zlo které bylo, ohrozilo lidi, ale odešlo, není tu. Lidé ho již dnes nevnímají, nepociťují. Z této místnosti však vstupuje do člověka tolik myšlenek a reality. Úžasné ztvárnění zla. A pak ta prosklená vitrína tamhle vzadu ve tmě nasvícená. V ní jakási miniatura dřevěného kostelíka. A je to tu zas, ten strašidelný pocit, nejprve z obrovské velké postavy a teď z miniaturek. Stovky malinkých mrtvých postav, nebo spíše toho, co z nich zbylo. Těla naházená v příkopu kolem kostela, hlavy nabodané na kůly, ožrané kusy od supů. Obcházím stále dokola tuto děsivou scenérii, divím se propracovanosti a tomu, co vyjadřuje. Nutí vás to dívat se hlouběji a přesněji. Kostel nemá dveře ani bránu, jen malými okýnky můžu zahlédnout, co se děje uvnitř, další masakr, těla a strach.....

Měla jsem možnost podívat se na tuto zajímavou výstavu v Rudolfínu. Z počátku si asi každý řeknete, co to je? Ale když se dozvídáte více a více přemýšlíte, otočíte o 360 stupňů. Tito bratři vytvořili výstavu z tak různorodých témat i technik, že vám to vyrazí dech. Nejprve o prvním sále, moje první reakce, co se mi odehrála v hlavě, byla, tohle už jsem viděla stokrát. V místnosti bylo několik sošek z africké kultury. Až při bližším zkoumání jsem se musela smát, jak lehce se nechám zmást. Na každé sošce byl prvek z McDonaldu, ať už bijící do očí či zamaskován, jako krk ve tvaru brčka. A smát jsem se musela dále, to co vypadalo jako dřevo byl bronz, šikovně nabarven a zpracován. A aby toho nebylo málo, číselné kódy které se dávají muzejním exponátům, byli pouze obrácená telefonní čísla na pobočky právě McDonaldu. A teď k pointě, do lidí je každý den natloukán nespočet informací, přes televize, rádia. Všichni si myslí, že vidí a slyší tu pravdu, a ono při bližším zkoumání je vše úplně jinak. Tak lehce jsem uvěřila lži i já.¨

 A teď už k hlavnímu sálu, o kterém byl i začátek článku, jde o sál s postavami nacistů. V roce 1937 se uskutečnila výstava Entate Kunst (zdegenerované umění) v Mnichově, shromažďovala díla moderního umění (dnes již díla nevyčíslitelné hodnoty), za účelem posmívat se jim a jejich autorům (označovali je za blázny). A na tuto událost reagoval i tento sál, postavy nacistů posmívají se umění. Tváře znetvořené s vypouklýma očima a vyceněnými zuby, to oni jsou tu teď pro smích, to oni jsou teď ukázaní světu ve své pravé podobě, dva z nich tu spolu dokonce souloží. To oni mají na červené pásce "smajlíka". Poutavě zpracovaný kus dějin, to by byl asi závěr tohoto sálu. 

Naváži ale na poslední sál, i když jeden prozatím přeskočím, protože tento spíše poutá k tématu nacistů. V tomto sálu byla tma, jen nasvícená vitrína, jako model nějakého místa. Už jsem o ní psala v horním příspěvku. Když vidíte obrázky z koncentračních táborů, řeknete bylo to hnusné a jdete dál. Nezkoumáte, nepátráte. Ale když vidíte, jakousi hračku s panáčky, modýlek, nutí to člověka prohlížet si pozorně, a najednou o tom i přemýšlet. Ty hrůzách co se děli, jsou tu teď vyjádřeny hračkou. Opravdu působivé zpracování.

V předposledním sále stálo několik malých holčiček, oblečených do jakési uniformy. Z obličeje každé z nich vyrůstala část nějakého zvířete, otázkou zůstávalo proč. Každý na tuto otázku odpovídal, možná ovlivněn návštěvou předchozího sálu, že z dětí může společnost vychovat zrůdy, zlé lidi, zvířata. Ale je tomu opravdu tak? Může za to společnost? Když necháte dítě naprosto bezprizorní, co z něj vyroste. Vzpomeňte na Amalu a Kamalu, vlčí děti, vyrostlo z nich zvíře, myslící jen na sebe. A v tom to celé je, společnost děti vychovává k dobrotě "Musíš být hodný, musíš být slušný". Dítě je bráno jako nevinnost, ale je tomu opravdu tak...A tímto končím povídání o, pro mě naprosto fascinující, výstavě.