Paříž

Eiffelova věž, asi největší dominanta, malá rada v noci je hezčí :)

Montmarte, se svými malebnými uličkami

Mohla bych tu psát hodiny a hodiny o tomto městě. Pocity jsou ve mně rozporuplné. Město s historií dlouho a starou, plné velikánů, kteří po sobě chtěli něco zanechat. Od pouličních malířů po barona Hausmanna a Napoleona. Nebudu sáhodlouze vyprávět vše o historii a stavbách, to si ostatně můžete přečíst kdekoliv. Spíše o tom jak na mě zapůsobila a čím. Především tím jak je, na rozdíl od mé milované Prahy, šedá, rovná nalajnovaná. Vše upravené a přesné. Ulice se neklikatí, jsou to jen obrovské bulváry, kde si přijdete tak malincí. Mezi prvními věcmi které se mi líbili byli malé balkonky, skoro na každém mají lidé květiny a spolu s krásnou architekturou domů to tvoří překrásnou harmonii. Dále kola, jsou všude stará, dámská a i na vypůjčení, rozhodně tohle bychom v Praze také potřebovali. Ovšem provoz byl stejně hrozný jako zde, s tím rozdílem, že pražáci si do města koupí velké SUV nebo limuzíny, pařížané vlastní malá roztomilá autíčka, jako je minicoopery a fiátky 500. Kavárny a cukrárny to je moje a Paříž je jejich velmocí, lidé si ranou čtou noviny ve vyhřáté venkovní kavárničce, pozorují okolí a vše plyne tak pomalu. Slavná Eiffelova věž vše z výšky hlídá tak majestátní a elegantní jako její tvůrci. Podívala jsem se i do Versailles, proto nejsou ani slova, jen zlato a velikost. Obrovské sály vyzdobené tak, že se o tom člověku ani nezdálo. Zahrady tak rozlehlé, že by jste je neprošli ani za 2 dny. Ale pro mě největšími zážitky byly Louvre a Montmartre na jehož vrcholu ční bazilika Sacré-Coer. Louvre, byl pro mne ráj, viděla jsem na živo obraz Vor Medůzy od Théodora Géricaulta a také slavnou Monu Lisu a spoustu dalšího. Pro mě dalším velkým zažitkem bylo i že jsem viděla dům Victora Huga na Place de Vosges. No a to nejlepší jsem si nechala na konec Montmartre. Čtvrť umělců a bohémů. Jediný kopec v Paříži (kopeček), s klikatými uličkami lemovanými kavárničkami a obchůdky. Došli jsme tam již na večer a rozsvícené malé výlohy se sladkostmi a sýrárny s nejlahodnějšími sýry mě dostaly. Z každého koutu hrála hudba, živá, od pouličních umělců nebo z kaváren, kde kdosi hrál na piano. Klikatými uličkami jsme se probrouzdali až k basilice Sacre-Coeur. Uvnitř zpívali jeptišky spolu s věřícími. Plály zde svíčky. Nic v životě na mě  tak duchovně nezapůsobilo, nejsem věřící, ale na tomto místě jsem cítila, že něco víc existuje a stojí to hned vedle mě. Tím bych chtěla své povídání ukončit, prohlédněte si fotky a přečtěte si popisky také u nich. P.S. kdo neviděl Paříž neviděl nic.
Foto od Terezy Hamplové, Ondry Blína, úprava Kateřina Růžičková, Zdeněk Strakoš

Vive France

steetart, je na každém rohu

Kavárničky to je moje..

Versailles, nejhonosnější palác, co jsem zatím viděla.

V některých částech mi Paříž hodně připomíná Prahu.

Montparnasse, jediný povolený mrakodrap v centru.

Sacre-Coeur

Notre Dame- konečně jsem viděla kde se odehrával děj mého oblíbeného románu

Jake & Dinos Chapman. The Blind Leading the Blind

Postava v malém sále s pohledem tak živým a přesto mrtvým, upřeným, vysoká, až jakýsi nadčlověk, stojí tam tak nehybně, s rukama nataženýma, ukazující směr cesty. Přijdu k ní, shora na mě hledí, s obličejem připomínajícím tlející černé svalstvo bez kůže, nacista. Vyceněné žluté zuby podtrhují jeho šílený výraz. Dívám se na něj z těsné blízkosti a mám pocit, že mi dá facku. Tou obrovskou rukou nataženou vpřed, se skoro dotýká mého obličeje. Mrtvá instalace z bronzu, hloupá socha, a i přesto jsem z ní tak vystrašená, tak hluboké a silné pocity vyvolává. Asi každý si pod pojmem nacismus představí zlo, zlo které bylo, ohrozilo lidi, ale odešlo, není tu. Lidé ho již dnes nevnímají, nepociťují. Z této místnosti však vstupuje do člověka tolik myšlenek a reality. Úžasné ztvárnění zla. A pak ta prosklená vitrína tamhle vzadu ve tmě nasvícená. V ní jakási miniatura dřevěného kostelíka. A je to tu zas, ten strašidelný pocit, nejprve z obrovské velké postavy a teď z miniaturek. Stovky malinkých mrtvých postav, nebo spíše toho, co z nich zbylo. Těla naházená v příkopu kolem kostela, hlavy nabodané na kůly, ožrané kusy od supů. Obcházím stále dokola tuto děsivou scenérii, divím se propracovanosti a tomu, co vyjadřuje. Nutí vás to dívat se hlouběji a přesněji. Kostel nemá dveře ani bránu, jen malými okýnky můžu zahlédnout, co se děje uvnitř, další masakr, těla a strach.....

Měla jsem možnost podívat se na tuto zajímavou výstavu v Rudolfínu. Z počátku si asi každý řeknete, co to je? Ale když se dozvídáte více a více přemýšlíte, otočíte o 360 stupňů. Tito bratři vytvořili výstavu z tak různorodých témat i technik, že vám to vyrazí dech. Nejprve o prvním sále, moje první reakce, co se mi odehrála v hlavě, byla, tohle už jsem viděla stokrát. V místnosti bylo několik sošek z africké kultury. Až při bližším zkoumání jsem se musela smát, jak lehce se nechám zmást. Na každé sošce byl prvek z McDonaldu, ať už bijící do očí či zamaskován, jako krk ve tvaru brčka. A smát jsem se musela dále, to co vypadalo jako dřevo byl bronz, šikovně nabarven a zpracován. A aby toho nebylo málo, číselné kódy které se dávají muzejním exponátům, byli pouze obrácená telefonní čísla na pobočky právě McDonaldu. A teď k pointě, do lidí je každý den natloukán nespočet informací, přes televize, rádia. Všichni si myslí, že vidí a slyší tu pravdu, a ono při bližším zkoumání je vše úplně jinak. Tak lehce jsem uvěřila lži i já.¨

 A teď už k hlavnímu sálu, o kterém byl i začátek článku, jde o sál s postavami nacistů. V roce 1937 se uskutečnila výstava Entate Kunst (zdegenerované umění) v Mnichově, shromažďovala díla moderního umění (dnes již díla nevyčíslitelné hodnoty), za účelem posmívat se jim a jejich autorům (označovali je za blázny). A na tuto událost reagoval i tento sál, postavy nacistů posmívají se umění. Tváře znetvořené s vypouklýma očima a vyceněnými zuby, to oni jsou tu teď pro smích, to oni jsou teď ukázaní světu ve své pravé podobě, dva z nich tu spolu dokonce souloží. To oni mají na červené pásce "smajlíka". Poutavě zpracovaný kus dějin, to by byl asi závěr tohoto sálu. 

Naváži ale na poslední sál, i když jeden prozatím přeskočím, protože tento spíše poutá k tématu nacistů. V tomto sálu byla tma, jen nasvícená vitrína, jako model nějakého místa. Už jsem o ní psala v horním příspěvku. Když vidíte obrázky z koncentračních táborů, řeknete bylo to hnusné a jdete dál. Nezkoumáte, nepátráte. Ale když vidíte, jakousi hračku s panáčky, modýlek, nutí to člověka prohlížet si pozorně, a najednou o tom i přemýšlet. Ty hrůzách co se děli, jsou tu teď vyjádřeny hračkou. Opravdu působivé zpracování.

V předposledním sále stálo několik malých holčiček, oblečených do jakési uniformy. Z obličeje každé z nich vyrůstala část nějakého zvířete, otázkou zůstávalo proč. Každý na tuto otázku odpovídal, možná ovlivněn návštěvou předchozího sálu, že z dětí může společnost vychovat zrůdy, zlé lidi, zvířata. Ale je tomu opravdu tak? Může za to společnost? Když necháte dítě naprosto bezprizorní, co z něj vyroste. Vzpomeňte na Amalu a Kamalu, vlčí děti, vyrostlo z nich zvíře, myslící jen na sebe. A v tom to celé je, společnost děti vychovává k dobrotě "Musíš být hodný, musíš být slušný". Dítě je bráno jako nevinnost, ale je tomu opravdu tak...A tímto končím povídání o, pro mě naprosto fascinující, výstavě.